Alex Marytrav

dlouhosrstá tricolorní kolie, narozen 5.6.2008

Alex, někdy též zvaný Kolja, je typická kolie. Poněkud rezervovaný k cizím, milý k rodině, jen si někdy nemůže pomoci a láká ho štípnout nějakého vetřelce do lýtka.Jen tak maloučko, jako ovečku, zatoulanou od stáda. Jako malý prcek rád provokoval Alberta, pak se pelášil schovat pod křeslo, kde se na něj, někdy možná i trošičku škodolibě, křenil. Až přišla chvíle, kdy už se pod křeslo nevešel. To bylo překvapení…….Jak už jsem psala, Albert je dobrák, takže mu to tenkrát prošlo.

S Albertem se vzájemně respektují, pouze v době Májina hárání si někdy skříží cestu a pak to vypadá divoce. Naštěstí jsou oba chlupatí a tak si jen pocuchají fasádu..

Alex nemá typické koliácké uši, drží je pěkně nahoře. Někde jsem se dočetla, že kolie měli (a dodnes mají) klopené špičky uší z toho důvodu, aby si je ovce nepletly s vlky a zbytečně se neplašily.Logiku to má, ovšem jestli je to tak doopravdy, to nevím.

Kolie působí vznešeně a jemně. A opravdu, jsou nevtíravé, věrné, vděčné za každé pohlazení. Jsou perfektní hlídači.Alex je neustále v pohybu, obíhá si svoje území, chybí mu jen to stádečko ovcí. Alex si taky často a rád povídá.Pro sebe i své okolí. Když jsme si ho přivezli domů, překvapilo nás to. Doma i na zahradě si pořád  něco broukal ve své rodné „kolijštině“.

ALBERT A ALEX 038

ALBERT A ALEX 034

 

 

 

 

Alex je Májin oblíbenec.Někdy spolu leží přede dveřmi a jen tak lelkují. Alex Máju naučil štěkat na lidi, co jdou za plotem. Když je venku sám, bere svou hlídací funkci odpovědně.Jakmile se něco děje, začne štěkat a zbytek smečky se vyřítí ven.Toho Alex mazaně využije, nepozorovaně vběhne dovnitř a skočí na toho z nás, kdo sedí v křesle nejblíže dveřím. Pokud zrovna držíme třeba hrnek s kafem, je to úžasné. Pravdou je, že pokud jsou doma všichni čtyři,  Alex stojí v pozadí a čeká, až mu Albert s Májou a Mirou  uvolní místo na drbání. A to někdy trvá hodně, hodně dlouho.

Maja1

Alex, stejně jako Mája, Mira  a Albert, miluje procházky. Když vidí, že se někam chystáme,  začne typicky poštěkávat a oznamovat to široké veřejnosti. Snažíme se ho krotit, ovšem jeho euforie je tak veliká, že to dá někdy hodně práce.Jakmile ho vezmeme na vodítko a vyrazíme, je z něj rázem ta nejhodnější kolie na světě. Alex nemá lovecký pud jako Mája, nějaké srnky ho vůbec nevzrušují.Což jsem jednou obrovsky ocenila. Šla jsem se psy sama do lesa, všechny (tehdy ještě tři) psy  jako vždy na vodítku, kochala se přírodou a najednou pár metrů před námi vyskočila srna. Mája vyrazila přískokem vpřed a já chtěla udělat krok. V tom mi do cesty vstoupil Alex a už jsem ležela na zemi.Hlavou mi proběhla pouze jediná myšlenka. Nesmím pustit Máju.To se mi podařilo, jistě i díky tomu, že Mája byla na třímetrovém laně, protože kdybych měla navíječku, tak nevím,nevím….

Ještěže ti dva psové měli rozum a netáhli, jenom koukali, co mě tak na zemi zaujalo, že jsem si k tomu lehla. Ještě si přišli přičichnout….Pokud si vzpomínám, ujela mi i nějaká nadávka na Májinu adresu, té to bylo evidentně jedno.V tom mechu a listí se neleželo nejhůř, i tak jsem byla ráda, že se mohu postavit a jsem celá. Od té doby už si dávám pozor, kde se co šustne, abych stačila zareagovat.

A ještě musím dodat, že na legendárním příběhu o Lassi není nic nemožného..Když jsme Alexe na jedné z vycházek do polí pustili z vodítka, vybral si směr severozápad a svým drobným pravidelným klusem se od nás začal vzdalovat.Jak by řekl básník: pro svou touhu šel by světa kraj. A kdybychom ho důrazně nepřivolali, šel by možná dodnes. A klidně až do Skotska.

Ba ne, věřím, že by se k nám vrátil. Kolie se přece vždycky vracejí…..

IF